Nezabudnem...
Tenhle příběh vypráví o jednom neobyčejném koni, na kterého nikdy nezapomenu. Jmenuje se Sereno a je to 18 letý holštýn.
Všechno to začalo tím, když mě moje kamarádka jednou vzala s sebou na farmu, kde jezdila. Mně se tam moc líbilo, a tak jsem tam začala chodit také.
Po pár dnech jsme si směli vzít koně a vyjet si sami na louku. Kamarádka si vzala svojí nejoblíbenější kobylku Lunar Lady a já valáška Serena. Byl to strašně mazlivý koník, který už toho také hodně zažil. Dřív skákal vysoké parkury, ale to ho zničilo. Zanechalo mu to šrámy nejen na těle, ale hlavně na duši.
Na první jízdu na něm jen tak nezapomenu – bylo to úžasné, jen tak jezdit bez sedla na ohlávce. Pak už to bylo jasné, Serenko se pro mě stal tím nejlepším koněm a kamarádem na světě. Zažívali jsme spolu nádherné, ale i těžké chvilky.
Ale jednoho dne, to už byla zima a napadl sníh, Serenko onemocněl. Jeho nohy se výrazně zhoršily, a tak jsem na něm přestala jezdit.
Dali jsme ho do vnitřního boxu. Vzdávala jsem se kvůli němu ježdění na ostatních koních, jen abych mohla být s ním, hladit ho, hřebelcovat a koukat přitom do těch jeho nádherných a inteligentních oček. Také jsem ho brala na krátké procházky na louku, aby sníh shladil jeho nateklé nožky. Vždycky jsem mu jen nasadila ohlávku, přehodila jsem přes něj deku a vyrazili jsme. Serenko se jako vždycky nemohl dočkat, až bude na čerstvém zimním vzduchu, tak táhl dopředu. Uprostřed louky jsem ho nechala, aby se mohl trochu napást trávy pod sněhem. Tam jsem si na něj občas sedala a vzpomínala jsem na staré dobré časy, strávené na jeho hřběte, nebo prostě jen tak s ním.
Jednou takhle na louce jsem se rozhodla, že něco vyzkouším. Odepla jsem mu vodítko a pomalu jsem šla pryč od něj. A tak, jak jsem očekávala, Serenko se najednou přestal pást, pohodil tou svou krásnou hedvábnou hřívou a rozešel se za mnou! Pak jsem odcházela pořád dál a on šel vždycky se mnou. Jednou jsem se rozeběhla, ale nečekala jsem, že udělá tohle. Serenko se klusem rozběhl a běžel za mnou! A tak jsme takhle klusali, bok po boku po louce. Když jsem já zastavila, on se hned zastavil také a buď mi položil hlavu na rameno, že se chce pomazlit, nebo mi začal čmuchat v kapse, protože věděl, že se tam pro něj vždycky něco najde. Bylo to krásné a já byla hrozně šťastná, že mi Serenko přece jenom začal důvěřovat.
A takhle to chodilo pořád dál. Už nikdy se na něm nezačalo znovu jezdit, tak jsem přestávala i já a raději jsem chodila za ním, jako bych tušila, že tohle jsou naše poslední společné chvilky.
Pak přišly nějaké ty hádky, jak s holkama, tak s majitelkou farmy, a já odešla. Dodnes nechápu, co jsem to udělala za pitomost, jak jsem ho mohla opustit, ale bohužel čas nejde vrátit zpátky.
Celé noci jsem probrečela steskem po něm, ale i vztekem na sebe. Po čase jsem se z toho začala postupně dostávat, ale nikdy se to úplně nezahojí.
Serenko, chci abys věděl, že na tebe NIKDY nezapomenu, že na tebe každodenně myslím a VŽDYCKY pro mě budeš koník číslo 1, Pan kůň, prostě velká osobnost s ještě větším srdíčkem. Vždycky, když pomyslím na ty tvé velké, laskavé a důvěřivé oči, musím se usmát. I když už tě asi nikdy neuvidím, budu tě milovat napořád, i když mi po tobě zůstalo jen pár fotek a vzpomínek.
Děkuji Ti, za nejhezčí dny mého života. Děkuji i majitelce farmy, že mi umožnila starat se o tohoto výjimečného koně. Sbohem, Serenko, a měj se krásně !!!