Muselo to skončiť takto?
Jak tohle všechno začalo jste si mohli přečíst v příběhu s názvem Brigita. Pokud jste si nepřečetli tento příběh, vše důležité zopakuji. V březnu roku 2004 jsem se spolu s kamarádkou přihlásila do "oddílu", lépe tento spolek vystihuje jeho název ministáj. Mini prostor mini koně i mini inteligence majitele stáje. Ovšem nebyl to majitel všech koní ze stáje. Bylo tam pět úžasných koníků - tarpanů. Na první pohled nás tito koně okuzlili. Začala jsem se starat o dvouletou kobylku Tarpana - Brigitu.
Ve stáji vše fungovalo tak, že se 1. den v měsíci zaplatilo 500 Kč, denně se udělala všechna práce a pak jsme si mohli jet ven. Přesněji museli jet ven. No jo.... Ale my s kamarádkou jsme se staraly o neobsedlé koně a jak sme mohly jet ven??? Všichni ostatní koně byli zadaní. Vyřešilo se. Dospělé kobyly se nepřiřazovaly a tak se vlastně všichni starali o všechny, kromě lidí co se starali o malé hřebečky angloarabů, či o Brigitku a Berušku. Když se mělo jet ven, vzal si každý koho chtěl. Já jsem zezačátku mohla jezdit pouze na pole na jedné ze starších kobylek. Na Barušce jsem začínala. Na ní jsem jela na svou první vyjížďku. Byla to kobylka k nezaplacení. Byla slepá na jedno očíčko, ale za to výborně vnímala zvuky a poslouchla na slova a pobídky. Naučila mě snad všechno, co dnes umím. Později jsem začala jezdit na Babetce, časem i na Baronovi, hřebci, který byl Brigitiným otcem.
I přesto, že jsem na Brigitě nemohla jezdit jsem ji milovala. Vždycky jsem šla prví za ní, první jsem vyčistila jí... Byli jsme tam super kolektiv, až na pár vyjímek. Podnikali jsme co nás napadlo... Ale všechno dobré jednou končí. Majitel stáje se rozhodl, že koníky vrátí jejich majiteli, že mu jenom překáží, a že si tam nechá ustájit "milionové Irské Tinkery". Stalo se, jak řekl. Někdy ke konci minulých prázdin se koníci odvezli. Nestihla jsem se s nimi rozloučit a už nikdy jsem je neměla spatřit, natož se na nich projet. Byla jsem zoufalá, kdž jsem po prázdinách přišla do stáje. Probrečela jsem snad týden v kuse a pořád na ně jen vzpomínala. Do stáje jsem chodila stále, ale lidé, co tarpany milovali, postupně stáj opouštěli. Nedivila jsem se jim, ale kde jsem měla jezdit? Vydržela jsem ve stáji vzpomínat na tarpany asi ještě 2 měsíce. Pak jsem stáj opustila.
Někdy na začátku listopadu jsme se s holkama vyrazily kouknout na tarpany. Bály jsme se, ale rozhodně jsme nečekaly to co jsme viděly. Koně stáli na prochcaných pilinách, ve společném boxe po osmi koních v prostoru asi 5 krát 8-9 metrů! Náš Baron byl uvázán na kraji v prostoru metr na dva metry na třech řetězech a nesmělo se k němu, že je prý šílený! No to už na nás bylo moc! Všechny tři jsme se rozbrečely a já sem Brigitce slíbila, že si pro ní dojedu. No jo, ale co ostatní koníci? Pokoušely jsme se s tím něco dělat, ale nic se nám nepodařilo. Pak už vše mělo celkem rychlý spád. Asi mesíc nato (10.12.2004) jsme Brigitu přivezli do JS Vodslivy, kam jsem o víkendech jezdila na jízdárnu. Zezačátku to bylo velmi těžké, Brigita se chovala jak šílená, ona, jindy líná kobyla byla k nezastavení. To jsme všechno překonaly a během těchto prázdnin se z ní stal kůň k sežrání. Ochotná, milá a spolehlivá kobylka, vhodná pro děti. Zatím pokračujeme s výcvikem, takže jí jezdím jen já, ale časem z ní bude výborná učitelka. Zatím to vypadá, že mně se splnil sen, Brigita se má dobře, tak proč otázka jestli to muselo skončit takhle, že? Hned vše vysvětlím.
V září jsem se vrátila do Prahy a usedla k internetu. Po necelém týdnu jsem se koukla na nejmenovnou diskuzi o koních a poznala holčinu, která chodí do "oddílu" kde mají údajně být naši koně. Začala jsem se s ní bavit a ona slíbila, že mě na statek vezme. Měla jsem hroznou radost, ale radost mi zkazila zpráva, že dne 14.8. 2005 zemřela Baruška, naše milovaná kobylka. Měla dvojčata a její střeva to v těchto podmínkách nevydržela. Já se s ní nerozloučila, nepomohla jí... Nic... A ona byla mrtvá. Tato zpráva mě zase na dalších pár dní vyřadila z provozu. Pak jsem se dozvěděla, že zemřela jestě jedna kobylka, kterou jsem neznala tak dobře a dvojčata Barušky a ještě jedno čerstvě narozené hříbě! Ještě k tomu všemu Babetku a ještě jednu kobylku, kterou jsem taky moc neznala prodali na pouť! Berušku nějakému handlíři. Na statku teď zbyl pouze Baron a Zuzanka, starší sestra Brigitky, kterou jsem taky moc dobře neznala. Oba dva jsou však už soukromí a tak se na nich už jezdit nesmí. Přišlo mi to jako smršť špatných zpráv, která mi má naprosto zkazit život. I přes tuto hrůzu se však stalo něco, co jsem nečekala.
Ta holka, co jsem se s ní bavila, nyní už moje bezvadná kamarádka, dala mé telefoní číslo majitelce Barona. Napsala mi... A vše dopadlo tak, že JÁ, člověk, který si myslel, že už život nemá cenu, má TÉMĚŘ vechno co chtěl... Jezdím Barona a s jeho majitelkou jsme dobré kámošky. Moje kamarádka jezdí Zuzanku. To je pro mě momentálně něco úžasného, ale nemuselo být to co je! Nebýt chamtivosti lidí! Majitel naší ministáje, kterou teď z celého srdce nenávidím chtěl lepší koně, než jsou tarpani. Proto je vrátil do té hnusné díry. Kdyby to nebyl jenom chamtivý a penězchtivý člověk, koně by byli všechny pohromadě, Baruška by žila a my, holky z ministáje, bychom se netrápily výčitkami svědomí. Kdybych mohla ze světa vymazat jediného člověka, byl by to majitel této ministáje. Nenávidím ho za to co udělal koníkům, jak jim ublížil i za to jak moc ubížil nám, že dal koníky pryč!
Kdybych mohla mít jediné přání, bylo by to vidět Barušku, Berušku, Babetku, Brigitku a Baronka, jak se všichni spolu, stejně jako dřív pasou ve výběhu... Jak dospělé kobyly prohánějí Brigitu s Beruškou... Jak mají celé nosy upatlané od plev a vypadají, jako klauni... Jak utíkají před bouřkou a naivně si myslí, že jí opravdu utečou... Jak jede naše stará parta na vyjíždku bez sedel, nebo plavit koníky... Všechny tyto vzpomínky mi vhánějí do očí slzy. Nepotkala jsem zatím žádného koně, který by mě oslovil tak, jako naši koníčkové... Baruško, kobylko naše milá! Budeme tě milovat a vzpomínat na tebe vždycky jen v dobrém. Kdybych si měla vybrat koníka podle povahy, vím, že bys to byla ty. Teď už je bohužel pozdě a my na tebe můžeme opravdu jen vzpomínat... Užívej si na věčných pastvinách, když sis nemohla užívat na našem světě! Babetko, ty jses někde na pouti, i když máš nemocná zádíčka a vždycky jsi se nám kroutila jako baletka. Vyjížďky s tebou byly zábavné a nádherné. Jako na maminku mojí kobči Brigitky na tebe nikdy nezapomnu a nezapomněla bych na tebe stejně, protože to, co jsem zažila s tebou, s jiným koněm už nezažiju. Třeba tě ještě někdy uvidím, doufám v to... Beruško, kobylenko, byla jsi vždy poblíž Brigitce a tím i poblíž mě, ale teď se s největší pravděpodobností už nikdy nesetkáš ani se mnou ani s Brigitkou. A Baronek? Toho uvidím teď velmi často... Má se teď už podstatně lépe... Na vás všechny koníky nikdy nezapomenu. Jednou jste se stali koňmi mého života a už jimi zůstanete... Budu na vás vždycky vzpomínat a nikdy na vás nezapomenu! Nemuselo to takhle skončit, víte to vy, vím to já.... Jediný kdo už to neví, je Baruška, té už nikdo nepomůže... Takže stejně jako na vás budu myslet celý život, budu celý život vyčítat tomu odpornému sobci, který vás poslal téměř na smrt, co vám udělal... Jednou se mu to všechno vrátí, věřte mi!