Cesta k splnenému snu
Ke koním mě přivedla v první třídě moje kamarádka, která se o několik koní starala u jedné paní. Mě občas s sebou přibraly jako diváka. Do koní jsem se zamilovala neskutečnou mírou, ale paní se najednou odstěhovala - tím pádem se přerušil i můj kontakt s koňmi.
Následovalo pár let, kdy se ze mě stal koňák teoretik. Moji knihovnu zaplňovalo několik encyklopedií, které jsem měla do detailů pročtené. Nazpaměť jsem dokázala vyjmenovat všechny části sedla i uzdečky, ale co se týkalo praxe, na koně jsem se chodila dívat jen příležitostně - do cirkusů a zoo, ale i to jsem brala jako obrovský zážitek.
Nakonec se mi ale poštěstilo a na podzim roku 2005 jsem se stala členem jezdeckého oddílu. Konečně se mi splnil můj sen a poprvé jsem si sedla na živého koně a bez vodiče.
Čas utíkal a já se učila. Zanedlouho jsem uměla vysedat v klusu a moc jsem si oblíbila hnědou kobylku Dianku, na které jsem absolbovala první hodiny v sedle. První chvíle na jejím hřbetě byly sice krušné, ale moc jsem se toho od ní naučila. Právě s ní jsem zažila první cval, první skoky, ale i první pády. Pak přišly letní prázdniny 2006, kdy jsem byla nucena odejít z důvodu zjištěného astmatu, které se stále zhoršovalo.
Koně mi ale velmi scházeli. Jelikož bydlím na statku s přítelem, tak mě lákalo, pořídit si vlastního koníka. Brouzdala jsem po internetu a četla si inzeráty. Zaujal mě inzerát s prodejem hříbátka. Přítel věděl, že si koníka přeji a tak mě po škole překvapil.
Zařídil přepravník a jelo se. Když jsme dorazili, tak nás přivítal starý pán a odvedl nás do malého boxu, kde stálo to nejkrásnější stvoření. Najednou se z tmavého rohu vynořila hlava, která patřila jeho mamince. Připomněla mi kobylku, na které jsem se učila.
Nakonec jsme odvezli dva koně. Kobylka po příjezdu byla jiná než vypadala a než nám tvrdil pán. Byla agresivní, kopala, kousala a nikoho k sobě nepustila. Veterinář i kovář konstatovali, že byla týraná a ať ji prodám, než se mi něco stane. Byl to můj první kůň i s hříbětem a já se nechtěla vzdát. Vždyť koně se nerodí zkažení.
Osm měsíců namáhavé nebezpečné práce. Nakonec se vyplatilo. Náš vztah se prohloubil a staly se z nás větší a důvěřivější kamarádky. Oba koníci se tu mají moc dobře. Jsou celý den na pastvě, večer zase v teplém boxe a hlavně mají hodně lásky.
Tento příběh jsem vám musela odvyprávět. Až jednou uvidíte někde v koutku stát koně a budete věřit, že je to on, ten pravý, poslechněte svoje srdce a věřte mu. Ten pocit stojí za to.